Ovšem existuje – a všimněte si té jemné Sartrovy ironie – ještě jeden způsob řešení problému naší existence – přijetí života jako sebe-projektu, sebe-tvoření. Ano mnohé z toho co se děje kolem Vás je absurdní, nesmyslné, nepřijatelné. Smrt Vám nakonec život – i ten existující (ne jenom věcný ;) – vezme, vaše osobní historie je – jste-li k sobě upřímní – dlouhou sérií velkých porážek a malých vítězství. Vaše existence těsně sousedí se zoufalstvím, ale můžete svůj život chápat jako boj. Boj, ve kterém zoufalství nekonstatujete, ale prožíváte je a nesmiřujete se s ním. Namísto přijetí porážky – o které víte, že nakonec nejspíš přijde – se rozhodnete vzdorovat. Chceme sebe samé, chceme existovat raději než jenom být a proto prostě
neustoupíme. Nevyměníme sebe samé za pár bonbonů, pár stránek skript a snadný život. Alespoň v sobě – a pokud možno i v jiných – budeme bojovat o každý kousek „existování“. Nenecháme se opíjet nesmyslnými barbituráty moci, dosaženého bohatství, moudrosti, pýchy, vědeckým úspěchem, celebritním šílenstvím. Při vědomí toho, že život je boj o dočasný smysl se budeme u stolu, kde proměňují druhého člověka v pár fyzických vnad rvát, na schůzích plných nesmyslných návrhů hádat a především, protože to co jsme popisovali do této chvíle je pouze „proti“- odpor, budeme hledat svou odpověď na hledání smyslu. Takovou odpovědí může být druhý člověk, nikoliv tak, že se mu obětujeme, ale tak, že jej volíme a pokusíme se mu dát sami sebe a požadovat jeho samého. Takovou odpovědí může být práce, která má smysl, takovým pokusem může být trpělivé „budování“ (zase ta Sartrovská ironie) vlastní osobnosti. Volíme osud, ve kterém budeme biti stejně často jako don Quijote (aniž si toho kdo všimne), ve kterém se nebudeme utěšovat náplastmi snadných vítězství, ale ve kterém budeme moci žít. Ve které určíme svému životu smysl sami ze sebe a pro sebe. Až do konce
si budeme chtít vážit sebe sama – a v absurdním světě je to možné jedině vytrvalým, odhodlaným bojem.