Představte si, že jste na schůzi katedry nejmenované vysoké školy. Jste na schůzi, na které jste byli již mnohokrát a jako vždy si čmáráte na papír nesmyslné obrázky, zatímco slova víceméně zbytečná poletují vzduchem. Kdosi mluví o svých citacích. Víte – už dlouho víte – že citace se pořizují podvodem, ve kterém citujete někoho známého a on cituje Vás, i když s Vaším tématem má jeho výzkum jen velmi málo společného. Není to správné, ale dělá se to – můžete tedy kreslit dál a dál se nudit. A najednou vidíte toho konkrétního mluvčího, jak sám tomu co říká – a o čem musí vědět, že je lež – věří a ostatní přikyvují, jako by tomu všemu najednou také začínali věřit. Z ničeho nic vás přepadne pocit naprosté životní absurdnosti. Cítíte, že do toho všeho nepatříte a nemůžete patřit. A hned po procitnutí z prvního šoku z absurdnosti Vaší existence se musíte ptát – jak to, že ostatní necítí to co vy? Jak to, že nejsou zhrození, jak to, že s řevem neutečou pryč? A tak řeknete několik kritických slov, aby i oni pochopily absurditu, ale nikdo neví co máte na mysli, takže k pocitu absurdity přibývá pocit vyloučenosti a samoty. Nejenom, že sem nepatříte, ale navíc jste sám. A přitom cítíte, že právě teď už nesmíte dál kreslit obrázky a podřizovat se absurdnímu světu – teď budete muset něco udělat, abyste zachovali alespoň naději na cosi, co by mohlo dát životu smysl. A také cítíte intenzivní pocit svobody – já mohu to prokazatelně hnusné a absurdní odmítnout. Můžu vzít alespoň část svého života do svých rukou. První zážitek k pochopení existence, jak ji definuje existencialismus.